28. 3. 2015 v 17:56 | Kategorie: Sestup ještě hlouběji | Autor: Lukáš Přibyl, DDV
Milí čtenáři,
dříve než se pustíte do čtení, zapněte si, prosím, hudební atmosféru ve videu z konce tohoto článku...
Tak temný jako dnes jsem nebýval od věčnosti. Ještě zhruba před sedmi lety jsem pociťoval horoucí lásku k dívce z Náchoda. Alespoň jsem si to myslel. Jmenuje se Karolína. To právě ona mi pomohla v sobě nalézt pravou Temnotu. Tedy jaksi nepřímo. Takovou, o které se drtivé většině z vás ani nesnilo. A právě ten příběh vám dnes budu vyprávět...
Je čas. Vydal jsem se na cestu. Autobusem trvala přibližně čtyři hodiny. Z Brna do Hradce Králové a odtud do Náchoda. Vnímal jsem zvláštní druh pocitu. Nedal se nazvat konkrétně. Prostě jsem měl řekněme obecnou radost už jen z faktu, že se vydávám nějakou tu stovku kilometrů do neznámé dáli.
"Ahoj" podali jsme si ruce na nádraží a vzápětí se vydali nedaleko k domu, kde bydlela ještě se svými rodiči. Netrvalo dlouho a čím déle jsem byl v její blízkosti, tím více jsem jim miloval. Ne však tak, jak to zná snad většina klučíků, z pohledu sexu. Nejednalo se o čisté zamilování a na sex jsem ani neměl myšlenky. Ne snad pro její vzhled, ale prostě z pohledu té místy až přehnané zamilovanosti. Zažili jsme spolu parádní tři dny, to beze sporu. Ovšem posledního dne, v neděli, kdy jsem si čím dále více uvědomoval, co je nevyhnutelné, jsem takříkajíc uvnitř zpanikařil a něco ve mně mi bránilo odejít.
Nakonec ve večerních hodinách jsem se dostal domů a vnitřně mě sžíral "neskutečný" plamen lásky ještě víc. A tak začala cesta, na jejímž konci jsem buď přežil nebo skončil na hrobníkově lopatě. Tehdy jsem pochopil, že si budu muset definitivně vybrat...
Jak se den setkával s dalším, ten s dalším a dalším, zjistil jsem, že čas nic neřeší. Tedy ne tak, jak nejeden člověk v dějinách tvrdil. Faktem je, že na konci tohoto pranýřování jsem se svíjel v bolestech svého nitra. Až do chvíle... kdy můj zrak přijal ohyzdný děsivý pohled, mé obočí se silně svraštilo, můj hlas ztemněl a v mém nitru zažehl mocný plamen jehož původ nalézáme v často zmiňovaném Pekle.
Toho dne jsem se znovu narodil. Získal jsem povědomí o věcech, které by mi dříve naháněly děs a hrůzu. Spousta lidí by po něčem takovém, jen ztěžka mohli žít dál. Ještě téhož dne jsem se rozběhl a mávl rukou přičemž jsem rychle pronesl "in fire open the gate" a pohltila mne nicota.
Náchod, noční ulice
Zdálo se, jakoby se o prach na ulicích snad nikdo nestaral. Ten se začal až podivně rychle vířit. Tak, že přes něj za chvíli nebylo ani vidět. Jakoby z černé bouře vycházím z temnot toho prachu a pomalu se rozhlížím. "ó ó" utíkal jeden z bezdomovců "viděli jste to ? viděli jste to ? Peklo je tady !" vyřvával celou cestu. Sotva doběhl na konec nádraží, doslova se rozprskl na kusy rudě stříkajícího masa pod mým děsivým pohledem. A já mávl rukou a znovu zmizel v nicotě...
Červen 2007, dům rodičů Karolíny
Prohlížím si, nikým neviděn, místo, kudy jsem kdysi procházel s mou dávnou milenkou. "Och" usmívám se "je ironické, že zrovna já nevím, co jsem v celé úplnosti tehdy cítil" a ve zlomku sekundy jsem prošel zamčenými dveřmi.
"Karolíno..." táhly se vibrace jejím pokojem "Karolíno..." pomalu se jí ozývalo jakoby ve snu a ona náhle otevřela oči. Rozhlíží se, ale nevidí mě. Svou částečně zhmotněnou dlaní jsem ji hladil podél krku a ona s povzdechnutím rychle vstanula "co se to tu děje ?" zamračeně s tázavým pohledem se rozhlíží všude po pokoji "je tu někdo ?" stoupla si rychle o krok dozadu "co se to tu je ?" polohlasem si povzdechla.
Tímto a podobným způsobem jsem ji nikým neviděn navštěvoval ještě několik dalších dnů a za pár týdnů jsem se usmíval, jak ji odváží sanitka do psychiatrické léčebny. Věděl jsem moc dobře, že kdybych ji zabil hned na začátku, nebyla by to taková švanda... a současně by má pomsta byla pro ni pouhým vysvobozením. Takhle to aspoň trvalo déle a já si to celé lépe vychutnal. Dokonce jsem ji sem-tam ještě navštěvoval v nemocnici. To jen, abych si byl jist, že má pomsta jen tak nevyprchá.
ATMOSFERICKÁ HUDBA K ČLÁNKU:
Žádné komentáře:
Okomentovat